Žádná země by nevzkvétala, kdyby v ní panoval naprostý chaos. A proto je v každé zemi zapotřebí vybrat z řad obyvatelstva někoho, kdo se takzvaně chopí vlády a kdo tu nastolí řád. Takový řád, jaký obyvatelstvo dobrovolně nebo třeba i proti své vůli akceptuje a přizpůsobí se mu, aby bylo zajištěno, že to tu bude nějak fungovat.
A protože je logické, že by si někdo, kdo by získal podobnou moc, rád nastavil ona pravidla tak, aby to vyhovovalo především jemu, je žádoucí, aby se takoví vládci střídali rychleji, než stačí svou moc zneužít víc, než je to akceptovatelné.
A takovému vládnutí a střídání se u moci se tradičně říká politika.
Na to, že u nás politika existuje, už jsme odmala zvyklí. Protože tady byla už daleko dříve než my všichni, kdo tu žijeme. Ale sledujeme-li její historický vývoj, musíme konstatovat, že se přece jenom průběžně mění. Přizpůsobuje se lidem a lidé se přizpůsobují jí, a proto je přece jenom v každé etapě vývoje poněkud odlišná.
Pamatuji například svoji babičku, jež za svých mladých let ušla pomalu světa kraj, jenom aby zdálky a na chvíli zahlédla císaře pána. A byl to pro ni životní zážitek. Zatímco my dnes můžeme politiky uvidět daleko snáze, protože se k nám tito sami přibližují minimálně v době voleb, a zpravidla po nich spíše házíme vajíčka nebo se na jejich adresu vyjadřujeme notně nevybíravě, než abychom je obdivovali.
A možná si musíme přiznat, že si za tuto změnu mohou politici do jisté míry i sami. Protože sledujeme-li jejich počínání, najde se hodně toho, co se nám na jejich politice nelíbí nebo aspoň nemusí líbit. A je pochopitelné, že když se nám něčí styl vládnutí nelíbí, bráníme se, jak jenom můžeme, a rozhodně při tom nejednou nečekáme až do příštích voleb.
Což se ale dalo čekat. Protože i politici jsou jenom lidi, a ani oni se nedokážou vždy zavděčit všem. A někdy se nezavděčí nikomu. Leda tak sami sobě.
